Počasí, že by psa nevyhnal – vítr, bláto, zima, déšť. Zmáčené postavy se proplétají nehostinnými místy bolesti, utrpení, strachu a beznaděje. Snad ani nikdo nečeká, že tady také někdy může svítit slunce. Ani by se to nehodilo. Nebylo by to slušné.

Otevřít deštník se jaksi obávám. V porovnání s hrůzami týraných milionů nevinných bych se musel stydět zbaběle se krčit pod černé nepromokavé plátno a skrývat se před kapkami životadárné vody. Procházím lágrem, ohýbám hlavu, a není to kvůli mé výšce. Cítím neodbytnou pokoru a úctu. Čísla, která na mě chrlí průvodkyně mi zaplavují mozek. Sto tisíc, čtyři sta tisíc, milion,...tolik zničených životů!Mám pocit, že chodím po obrovském hřbitově, který nemá jediný pomník.Jen tajemné a mlčící budovy jsou těmi navždy zmlklými svědky. Chtěl bych se probudit a zjistit, že to byl jen ošklivý sen, že tolik zla nemohl spáchat člověk na člověku. Mimovolně zvedám hlavu k obloze. Ne, nehledám Boha, ani v něj vlastně nevěřím, hledám jen kousek naděje na lepší zítřky. Dešťové kapky mně smáčejí obličej a já jsem vlastně šťastný.

MiŠ

Exkurze 3. ročníků

  • 31.3.2010 Osvětim, Březinka
  • 1. 4. 2010 Krakov

b21b22b23b24b25b26